M. má kouzelné ruce. Vezme větev, píchne ji do země a vyroste strom. Aniž by chtěla, aniž by tušila, aniž by se starala, najednou se proutek začne zelenat a ani neví jak. A přesně nějak tak přišla i ke kočičkám.
Dva roky dozadu jsme šly pro kočičky k rybníčku, daly je do vázy a ony proutky pustily kořínky. Píchly se do země, pevně zakořenily a netrvalo dlouho a byly tu dva květináče s malými stromky kypícími životem. Další jaro pak vyhnaly pár pupenů, ale ničeho víc jsme se nedočkaly. Když na podzim usínaly v zimním spánku, zastřihla jsem je, aby pak na jaře měly alespoň nějaký tvar a netrčely jak vrabčí hnízdo na čerstvě probuzené hlavě. Až letos, kromě pupenů, kočičky zvládly také rozkvést. A musím říct, že za těch pár dnů, co se žlutí na občasném sluníčku a všude kolem se vznáší oblak sladké a velmi příjemné vůně, stihly nakrmit nejedno hladové včelí bříško.
Prý není zrovna lehké vypiplat si kočičky. Co já vím, co je na tom pravdy.